Můj porod č. 2: Možná až moc spěchu

Se zkušenostmi z prvního porodu už jsem nechtěla nechat nic náhodě a během těhotenství jsem si postupně střádala informace, které by mi mohly pomoci k tomu, abych druhý porod dokázala více vědomě prožít a možná nad ním měla i větší kontrolu. Začala jsem se zajímat o hypnoporod, o kterém jsem slyšela chvíli po narození prvního syna. Nebyla jsem si jistá, jestli se účastnit kurzu a s prací a rekonstrukcí domu jsem ani nedokázala najít čas, který bych tomu mohla věnovat. Po tom, co jsem přečetla mnoho recenzí a zkušeností, jsem si sehnala alespoň knihu Hypnoporod od M. F. Mongan. Prostřednictvím knihy jsem se snažila osvojit si různé relaxační techniky a afirmace, které jsem se dočetla v knize. Měla jsem z toho moc dobrý pocit a těšila jsem se, až to využiji přímo u porodu.

První se mi narodil syn a teď jsem čekala holčičku. Obě těhotenství byla naprosto v pořádku, ale každé úplně jiné. Dcera byla už během těhotenství velmi aktivní, měla jsem pocit, že mi v břiše neustále tancuje. Stejné to bylo i s blížícím se porodem. Zhruba pět dní před termínem jsem se snažila usnout a dcera se v břišel neustále mlela. Jinak to napsat nejde :). Opravdu jsem měla pocit, že se tam točí dokola. Začala jsem z toho být trochu nervózní, protože večer byla většinou v klidu. V neustálem pohybu byla snad půlku noci. Ráno jsem řekla partnerovi, že si myslím, že už se to pomalu blíží a že bych následující večer spala raději u jeho rodičů. Po prvním porodu jsme se odstěhovali přes 20 km od původn adresy a od nemocnice, kde jsem chtěla rodit. Byla jsem si téměř jistá, že malá bude chtít brzy na svět a nechtěla jsem, abychom v noci museli budit syna a převážet ho k babičce. Také jsem se bála být tak daleko od nemocnice.

"Porodnice byla od bytu kousek, cca deset minut chůze a tak jsme si s partnerem řekli, že ještě zvládneme procházku.."

Spali jsme tedy v bytě u partnerových rodičů, spolu se synem a partnerem v jedné místnosti. Když už kluci spali a já začala usínat také, pomalu se dostavily první bolesti. Byly krátké a né tak intenzivní.. Vzhledem k tomu, jak byly slabé, nejdříve jsem usoudila, že jsou to poslíčci. Snažila jsem se usnout a ještě si co nejvíce odpočinout, ale bolesti neustávaly. Už jsem byla trochu nervózní a tak, abych nevzbudila kluky, jsem začala chodit po místnosti a stáhla si do telefonu aplikaci na sledování kontrakcí. Po několika kontrakcích jsem zjistila, že se opakují velmi pravidelně, cca po čtyřech minutách. Nijak nenabíraly na intenzitě, byly krátké a daly se zatím krásně zvládat, tak jsem se snažila neplašit a odpočívat. Usnout už mi ale nešlo. Po pár návštěvách WC jsem zjistila, že mi pomalu odchází i hlenová zátka. Teď už jsem si byla jistá, že se porod pomalu blíží, ale chtěla jsem počkat na silnější kontrakce, abychom v porodnici netrávili zbytečně moc času. Nad ránem kontrakce trochu zeslábly a já měla pocit, že už konečně můžu spát. Kdo má ale malé dítě, tak ví, že ve chvíli, kdy si řeknete "Teď už můžu spát", dítko se okamžitě probudí. Po neprospané noci jsem se snažila více odpočívat, což bylo díky prarodičům naštěstí trochu možné. Během celého dne jsem měla kontrakce. Už né tak časté, ale za to silnější.. Odpoledne jsem už musela pár kontrakcí prodýchávat, a tak jsme se připravili na cestu do porodnice. Večer jsme dali dobrou noc synovi a řekli mu, že už ráno nejšpíš uvidí sestřičku. Porodnice byla od bytu kousek, cca deset minut chůze a tak jsme si s partnerem řekli, že ještě zvládneme procházku. S pauzami na prodýchání kontrakcí se "proházka" trochu protáhla, ale i tak jsem za ni byla ráda. Byl příjemný červencový večer, byl klid a s vědomím, že na cíl procházky je naše malá dcera, se nám šlo opravdu krásně. Dokonce jsem se po cestě zvládli i několikrát zasmát :)

Jako kdyby to malá věděla, a nebo možná proto, že jsem se já mohla podvědomě více uvolnit, kontrakce zesílily hned, jak nás přijali do nemocnice. Dorazili jsme kolem deváte večer. Tentokrát s námi byla u porodu o začátku až do konce jedna porodní asistentka. Doteď jsem moc vděčná, že s námi byla právě ona. Až na první vyšetření a následné ošetření poranění, které provedl mladý a ne moc komunikativní lékař, s námi byla pouze ona. Snažila se mi se vším pomáhat, o všem mě informovat, ale hlavně uměla zapojit i partnera. S odstupem času říkal i on sám, že se cítil mnohem lépe a méně zbytečný. Porod se pomalu rozjížděl a já už opět začala být hlasitější. Snažila jsem se využít všeho, co jsem se dočela v knize o hypnoporodu (pokud budu rodit potřetí, určitě jdu na kurz). Zpočátku jsem cítila, že to pomáhá. Dokázala jsem si více prodýchat kontrakce a snažila jsem se více uvolnit. Poté, co PA provedla klystýr, se kontrakce rozjely naplno. Následovaly tak rychle za sebou, že jsem se jednu chvíli bála, že nevstanu z toalety, která byla spolu s koupelnou opět součástí porodního pokoje. Po chvíli se mi ale podařilo přesunout zpět k posteli. Byla jsem na zemi na čtyřech, opírala se o postel a držela se při tom partnera, který mě moc podporoval a připomínal mi, co dělat, abych se více uvolnila (dle mých předešlých instrukcí :D ). Po chvíli jsem ho ale přestala vnímat a ponořila se naplno do kontrakcí, do svého těla. I když jsem se snažila, opět mi nešlo vydechnout jinak, něž křikem. Po prvním porodu jsem si říkala, že už tak moc křičet nechci. Ani nevím, jestli kvůli sobě, miminku, personálu nebo okolí. Když na to ale teď zpětně vzpomínám, myslím, že mi to svým způsobem pomáhalo.

"Všem maminkám, kterým půjde bolest především do zad, doporučuji, aby tuto polohu vyzkoušely.."

Ještě bych chtěla zmínit, že nás tentokrát dali na pokoj/sál s vanou. Vždy se mi porody do vody moc líbily a přála jsem si tak rodit taky. V nemocnici ale kontrakce zesílily natolik, že jsem si najednou vůbec nedokázala představit, jak do té vany lezu. Také jsem věděla, že by mě na poslední fázi stejně vytáhli ven, jelikož se tam mohlo rodit do vody pouze s předchozí domluvou s přimářem. Po půlnoci mi PA oznámila, že by bylo dobré, aby mi už odtekla plodová voda a že provede amniotomii (protržení/píchnutí plodových obalů) . Podle jejích pokynů, jsem si lehla na postel na pravý bok. Všem maminkám, kterým půjde bolest především do zad, doporučuji, aby tuto polohu vyzkoušely.. Ležela jsem na boku, ruce jsem měla za hlavou a svírala opěrku postele a v této poloze se mi najednou hrozně ulevilo a kontrakce šly lépe zvládat. Mrzelo mě, že jsem to nevyzkoušela už na začátku. Předtím jsem se snažila chodit a být na čtyřech, protože jsem všude četla rady, ať využiju gravitaci. Což nechci zpochybňovat, určitě je to opodstatněná rada. Jen je asi fajn vyzkoušet těch poloh víc a najít si tu svojí.

"Mrzí mě to, protože vím, že ke všem úkonům (nejen) během porodu je třeba váš informovaný souhlas.."

Poté, co mi za pomoci asistentky odtekla plodová voda, se porod opět trochu posunul. PA mě poprosila, jestli by mi nevadilo přesunout se na křeslo, které bylo hned vedle postele. Na křesle stačilo opět párktát zatlačit a maličká byla v 01:01 hodin venku. Hned mi ji přiložila na hrudník a já si mohla opět vychutnávat ten neskutečný pocit štěstí a blaha. Všechna bolest byla pryč. Při prvním porodu na mě syn jen ležel a koukali jsme jeden na druhého. U dcery to bylo jiné. Tak jako byla více aktivní během těhotenství, tak i bonding s ní probíhal úplně jinak. K mému překvapení začala zvedat hlavou a "házet s ní do všech stran". Tak jako se synem se ani tentokrát nepodařilo první přisátí už během bondingu. Ale bez problémů jsme začali kojit pár hodin po porodu. U tohoto porodu si nemůžu stěžovat snad na nic, kromě jedné věci. Vzápětí, co dcera přišla na svět, mi bez jakéhokoli varování začal lékař píchat injekci do ruky. Hned jsem se ho zeptala, co to je a proč mi to dává. Řekl, že je to oxytocin, aby vyšla placenta. Nejsem zdravotník a nerada zpochybňuje jeho úsudek, ale myslím, že na to, aby placenta vyšla sama a přirozeně, bylo ještě dost času (vetšinou cca 30 min od porodu dítěte). I přes to, že to byl "pouze" oxytocin a nic hrozného se mi nestalo, mě tato zkušenost mrzí. Mrzí mě to, protože vím, že ke všem úkonům (nejen) během porodu je třeba váš informovaný souhlas a že především lékař, by tohle měl respektovat. A také si myslím, že porod není něco, co by se mělo uspěchat. I přes to, že se jedná jen o porod placenty.

Tak jako po prvním porodu jsme i tentokrát měli možnost strávit pár hodiny spolu na stejném pokoji, než mě spolu s malou převezli na oddělení šestinedělí. A i tentokrát, jsem hned po porodu byla neskutečně hladová. Každá žena to má určitě jinak, ale i tak si doporučuji nějakou svačinu s sebou vzít :)

Říká se, že další porody jsou vždy rychlejší, než ten první. Během tohoto porodu jsem v nemocnici oproti prvnímu strávila opravdu polovinu času. Kdybych k tomu přidala tu noc a den s kontrakcemi doma, bylo by to spíše ještě delší :). Za to ale s větší přípravou, s větším množstvím informací a hlavně s větším klidem.

Štěpánka