Můj porod č. 1: Příště budu lépe připravená

Porod jsem prožila celkem dvakrát. Každý byl jiný a každý mě naučil a ukázal něco nového.

Na první porod jsem se těšila a zároveň byla plná obav, tak jak to nejspíš u prvorodiček bývá. Ohledně porodu jsem si nehledala podrobné informace a spoléhala se na péči a informace od svého gynekologa. V průběhu těhotenství jsme spolu s partnerem absolvovali předporodní kurz, který nabízela přímo nemocnice, ve které jsem chtěla rodit. Kurz vedla moc sympatická porodní asistentka, mluvila hodně o tom, co dělat, až to na nás přijde a jak poznat, že už se to blíží. Poté nás provedla jednotlivými porodními sály, dostali jsme reklamní balíček, ve kterém bylo pár vzorečků a pak se rozloučili. Z kurzu jsem odcházela s dobrým pocitem, ale zároveň trochu zklamaná, že nám neukázala dýchací techniky, které bych využila přímo u porodu. Nevím proč, ale nějak jsem spoléhala na to, že je to běžná součást předporodních kurzů. Nakonec jsem se uklidnila tím, že budu mít přeci nějakou porodní asistentku u porodu a pomůže mi s dýcháním přímo tam. 

Celé těhotenství probíhalo naprosto bezproblémově. Dva dny před termínem mi kolem půlnoci odešla hlenová zátka. Vzhledem k tomu, že jsem týden po termínu porodu měla absolvovat přijímací zkoušky na dálkové studium VŠ, měla jsem radost, že se porod blíží a s největší pravděpodobností nebudu přenášet. Větší část dne jsem prochodila venku a snažila se trochu setřást nervozitu z blížící se očekávané chvíle. Následující noc mi ve stejnou dobu začala odtékat plodová voda, kontrakce jsem ale zatím žádné necítila. Šla jsem se osprchovat, chvíli se ujišťovala, že se opravdu jedná o plodovou vodu, rozdýchala, že je TO konečně tady, a poté šla pomalu vzbudit partnera, že už je čas. Během balení a chystání se na cestu do nemocnice jsem začala pociťovat velmi mírné kontrakce. Spíše jen takový nepříjemný tlak, především v zádech.

Poté, co jsme kolem jedné hodiny v noci dorazili do nemocnice, jsme se nahlásili na porodnickém oddělení a chvíli čekali, než si pro nás někdo přijde. Zatím jsme byli oba dva v dobré náladě, trochu nervózní, ale zároveň natěšení. Po chvíli si pro nás přišla porodní asistentka, usadila nás na gauč, vzala si veškeré dokumenty a odešla pro CTG (přístroj, kterým sledují miminka srdeční frekvenci a také kontrakce). Během upevňování senzorů na břicho se nás vyptávala na různé informace o tom, jak se porod doposud rozjížděl. Při měření už jsem se na gauči začínala pravidelně kroutit, ale stále to nebylo nic hrozného, spíše takové silné menstruační bolesti. I přes to, že jsem zatím neměla silné kontrakce, sestřička usoudila, že bychom v nemocnici už měli zůstat. Jelikož jsem byla nezkušená a spoléhala na úsudek zdravotníků, tak jsem samozřejmě souhlasila.

"Říkala jsem si, co by asi žena ve čtyřicátém týdnu, v nemocnicní košili a plodovou vodou až na kotníkách dělala v porodnici."

Když mi PA donesla nemocniční košili, do které mi pomohl přítel se nasoukat, přešla jsem na vyšetření k lékařce. Pokaždé, když vzpomínám na tento moment, tak se musím upřímně smát.. Seděla jsem na křesle, síťované kalhotky a porodní vložku už zase téměř promočenou, jak mi stále odtékala plodová voda. Přišla lékařka, která mi připadala stejně stará jako jsem byla já (25 let). Tím ale nechci zpochybňovat její profesionalitu či schopnosti. S naprostým klidem se naproti mě posadila, pomalu se na mě podívala a po krátké chvíli tiše pronesla: "Tak copak Vás k nám přivádí?". V tu chvíli mi problesklo hlavou, že je fajn, že jsem dostala doktorku, se kterou bude třeba i sranda. Říkala jsem si, co by asi žena ve čtyřicátém týdnu, v nemocnicní košili a plodovou vodou až na kotníkách dělala v porodnici. Vzápětí jsem ale pochopila, že dotaz myslela naprosto vážně (nevím, nejsem zdravotník, třeba je to běžný postup), tak jsem ze sebe rychle vysoukala že mi praskla voda, takže předpokládám, že rodím. Po krátkém vyšetření a mnoha otázkách ohledně anamnézy a průběhu těhotenství jsm šli na porodní sál.

Měli jsme svůj vlastní pěkně zařízený pokoj s vlastní koupelnou a velkou postelí. Partner se oblékal do přiděleného jednorázového oblečení a já se snažila rozchodit a prodýchat pomalu přicházející kontrakce, mezi kterými byl zatím celkem velký časový rozestup. Když kontrakce začaly nabírat na síle, partner byl celkem bezradný a nevěděl jak mi pomoci. Po chvíli se na nás opět přišla podívat PA, znovu zkontrolovala miminko a měřila kontrakce, při čemž jsem se měla hýbat co nejméně (nejlépe vůbec), což začínal být nadlidský výkon. Také mi nabídla klystýr, který jsem ráda využila. Pokud se toho některá z maminek bojíte - bát se nemusíte, není to vůbec tak hrozné, jak to většinou zní. Nepříjemné je na tom spíše to narušení intimity, ale to je u porodu nejpíš potřeba hodit za hlavu. Když za námi přišla PA, podle které jsem stále měla velmi mírné kontrakce, a viděla, že sedím na posteli a snažím se prodýchávat, tak mi řekla: "Odpočívejte maminko, budete to ještě potřebovat". To se neposlouchá úplně lehce, když jste nervózní prvorodička, která se zrovna snaží pracovat s kontrakcí. Ano, přiznám se, tato porodní asistentka mi vůbec nesedla. Necítila jsem od ní podporu, se kterou jsem tak trochu počítala, spíše jsem se dočkala jen strohých pokynů. Paní byla už velmi blízko důchodového věku a možná ji ta práce už nenaplňovala. Ale samozřejmě je také dost možné, že to byl pouze můj pocit.

"A i když jsem šla do porodnice s tím, že chci za každou cenu přirozený porod .."

Někdy nad ránem (čas už jsem nevnímala) za mnou přišla nová lékařka, a oznámila mi, že kontrakce jsou stále dost slabé a jestli by mi mohli dát infuzi oxytocinu. Mě kontrakce slabé nepřipadaly, ale důvěřovala jsem jejímu úsudku a souhlasila. V podstatě ihned po podání oxytocinu kontrakce opravdu velmi zesílily. V tu dobu za mnou přišla nová velmi milá asistentka, která se se mnou snažila střídat různé úlevové polohy. V tu chvíli jsem ale měla pocit, že mezi kontrakcemi nejsou snad žádné pauzy a už jsem jí nebyla schopná moc vnímat. Partner mi asistoval ve sprše, kam mi PA donesla i gymnastický míč. Bolest jsem ale cítila především v zádech a teplá voda mi tak moc nepomáhala. Začala jsem být velmi vyčerpaná a už jsem začala zapomínat na to, proč se tohle všechno děje a co za zázrak mě za chvíli čeká. Snažila jsem se kontrakce prodýchávat tak, jak mi radila PA, ale ač jsem se snažila, tak mi to nešlo. Po každém nádechu, kdy měl následovat pomalý výdech, mi nešlo vydechnout jinak, než doslova řvát. Myslím, že jsem neřvala ani tak bolestí, ale spíš mi ten výdech preš hrdlo jinak nechtěl projít. Když jsem naposledy zkoušela ulevit si teplou vodou, už jsem ze sprchy nedokázala vstát. A i když jsem šla do porodnice s tím, že chci za každou cenu přirozený porod bez tišících prostředků, začala jsem v koupelně prosit, že chci epidurál. Chvíli se mě asistentka snažila jemně přesvědčit, že už za chvíli bude po všem, ale trvala jsem na svém.

Vzhledem k tomu, že jsem si dopředu nezjišťovala, jak může vypadat podrobnější průběh porodu, tak jsem ani nevěděla, jak probíhá podání epiduralu. Nejspíš jsem měla takovou představu, že je to minutová záležitost, při které jen dostanu injekci. Nejdříve ale poslali partnera do přízemí na recepci, aby epidural zaplatil a přinesl potvrzení. Potom zavolali anestezioložky. Přišlo mi, jak kdyby přišly až za hodinu. Dalším krokem bylo posadit mě na židli, na které jsem se hrudníkem opírala o opěradlo zatímco se snažily najít vhodné místo na zádech, kam mi epidural píchnout. Sedět nehybně na židli během kontrakcí byl dost náročný výkon, ale uklidňovala mě vidina brzké úlevy. Samotná aplikace trvala několik minut a hned poté jsem šla na zem na podložku do polohy na čtyřech. Neměla jsem pocit, že by přicházela úleva, ale náhle jsem cítila, že dokážu s kontrakcemi pracovat a více vnímat miminko. Během malé chvilky od podání epiduralu jsem učítila neskutečný tlak na konečník a asistentka nám oznámila, že už je čas. Společně s partnerem mě dovedli na porodní křeslo, které mi bylo kupodivu mnohem více příjemné, než jsem čekala. Na křesle už jsem byla z mého pohledu jen chviličku , párkrát zatlačila a syn byl v 11:30 na světě. Ta chvíle, kdy vám dají miminko na hrudník a vy víte, že už je všechna bolest za vámi je prostře nepopsatelná. Tak ohromný nával štěstí si podle mě nikdo, kdo porod nezažije, nedokáže představit. Oprávněně se tomu říká "zázrak zrození".

Dětská sestra se během bondingu pokoušela pomoci synovi s přisátím, ale nešlo to a byla jsem ráda, že na to netlačí. Ten malý človíček prostě jen potřeboval cítit mě, mé teplo a témeř bez mrkání mi koukat do očí. Porod proběhl dobře a šití bylo potřeba minimálně. Zatímco syna vážili a oblékali (u toho byl celou dobu partner) jsem se s pomocí PA osprchovala, oblékla a lehla do postele ve stejném pokoji, kde porod začínal. Asistentka věděla, že mě mrzí, že jsem to nevydržela bez epiduralu. Ujišťovala mě ale, že jsem byla celou dobu ve velké křeči, jak mi nešlo prodýchávat a po epiduralu jsem miminku pomohla a usnadnila mu cestu. Je možné, že se mě jen snažila uchlácholit, ale alespoň trochu se tomu snažím věřit. Všechny tři spolu nás na porodním pokoji nechali ještě dvě hodiny. Bylo to úžasné. Všichni tři poprvé spolu, v pořádku, v klidu, v bezpečí. A když se zdálo, že to nemůže být dokonalejší, přišla sestřička a donesla mi oběd se slovy: "Vím že teď nemáte hlad, ale zkuste si dát aspoň polívku". K obědu byly meruňkové knedlíky s tvarohem.. A já je snědla úplně všechny :D

Co bych vzkázala maminkám? Pokud máte možnost navštívit soukromý předporodní kurz či využít služeb komunitní PA nebo duly, jděte určitě do toho. Myslím, že více informací by průběh porodu mě, partnerovi a v neposlední řadě i miminku o něco více usnadnilo :)

Štěpánka

Porod číslo 2 v dalším článku :)